V týdnu od 29. ledna do 5. února 2022 jsme s Honzou (Pegas šéfinstruktor a kitový magor) podnikli druhý průzkumný snowkitový trip do Gruzie s cílem objevit nové snowkitové lokality, které bychom mohli zpřístupnit našim věrným kitovým příznivcům.
Na první výpravu do Gruzie jsme vyrazili v roce 2020 Tehdy jsme netušili, že jsme hned napoprvé objevili oblast, která je pro snowkiting naprosto fenomenální. Jenže tenkrát jsme se trefili do zcela nestandardní situace, kdy čerstvě napadlo kolem metru prašanu a foukalo většinou úplně nesmyslně a obráceně než normálně. Zato letos to vyšlo na 1.000 %! Ale popořadě …
Protože jsme kromě možností snowkitingu chtěli co nejvíc (v rámci časových možností) poznat i Gruzii jako takovou, vyrazili jsme z letiště Kutaisi (přímé lety z Prahy) vypůjčeným Subaru Forester do Tbilisi s tím, že tam někde přespíme a vyrazíme druhý den dále na jih, tentokrát k jezeru Paravani. První dojem z prvních pár kilometrů – samý krávy! Choděj si volně po kraji silnice, oškubávaj zbytky trávy a evidentně jsou naučený, že do silnice nesměj. Ale byla místa, kde byly oddělené jízdní pruhy (něco na způsob dálnice), a krávy se pásly uprostřed …
Do Tbilisy jsme dorazili už potmě a zapakovali v místě, kde jsme odhadovali nějaké centrum. A úplnou náhodou to bylo hned vedle fantasticky zrekonstruované industriální stavby, která při vstupu vypadala jako velmi originální knihovna s přilehlou plně obsazenou restaurací. Pak Honza na Googlu zjistil, že je to vlastně velkoryse pojatý prostor patřící k 5 hvězdičkovému hotelu Stamba.
Rozhodli jsme se zkusit restauraci, kde nám po chvilce našli volný stůl a objednali jsme si z nabízených Gruzinských specialit. A proč ne, když skvělá večeře tu v luxusní restauraci stála kolem 150 korun! Součástí restaurace je i vlastní pěstírna zeleniny …
Potom Honza opět použil Googla a našel výborné ubytování hned v sousední ulici. Tedy spíš uličce, oproti té hlavní, honosné, to byla stará zástavba, často ještě dřevěná, úplně jiný svět. Ale ubytko skvělé, čisté s vlastní koupelnou a záchodem, za nějakých 250 kč na hlavu.
A ráno pokračujeme k jezeru Paravani, kde jsme se podle mapy i doporučení těšili na rozlehlé prostory ve výšce kolem 2000 m, kde má pořád foukat …
Když jsme dorazili k Paravani lake, tak nám došlo, že s větrem opravdu nelžou. Jenže fouká pořád. Tak 15 – 20m, takže téměř veškerý sníh je sfoukaný do údolí a tam roztaje. Po chvíli hledání alespoň nějakého vysněženého plácku jsme se vrátili k jezeru Paravani a že to tedy zkusíme aspoň tady. Bylo to jediné souvisle vysněžené místo, jenže povrch byl totální tankodrom. Zastavili jsme auto kousek od místního vyhlášeného klášteru Mamata Monasteri (Poka St. Nino Monastery), Honza vytáhl Chimeru 5, já 3. Na povrchu, kde vítr vymodeloval ze sněhu všechno možné, jen ne souvislý povrch, jsme to tak po hodině vzdali.
Když jsme se vrátili na břeh jezera, přivítal nás starší mnich z kláštera a jestli prý nechceme zajít na čaj. To jsme nemohli odmítnout! Klášter zní honosně, ale tohle bylo docela malé stavení a mnichů tam pobývalo kolem 8-10, podle toho, jak se zrovna sešli.
Domlouvali jsme se všelijak – směsicí ruštiny, češtiny, slovenštiny, angličtiny a snad i mongolštiny, ale na všem jsme se domluvili. Docela nás dostalo, že tak půlka mnichů, těch mladších, posedávala s mobily v ruce a moc nevnímala okolí. Když se Honza jednoho zeptal, jestli je tu na prázdninách, tak se skoro urazil a vysvětlil mu, že se přece 3x denně modlí. Ale zjistili jsme od nich dost podstatné informace – že tak, jak to tu teď vypadá, je to stejné skoro celou zimu. A že jestli je někde sníh, tak právě kolem jezera Tabatskuri, kde jsme byli před dvěma lety.
Takže jsme změnili plány, narychlo domluvili ubytování u našeho pana domácího učitele v Tabatskuri, kde jsme bydleli minule, a vyrazili jsme. Po cestě jsme přespali v městečku Akhalkalaki – náhodně vybrané ubytování v místním hotýlku, opět čisté, vytopené a se vším pro nás zcela postačujícím komfortem. A navíc při večeři družba s místními něco slavícími Armény (byli jsme v oblasti dříve patřící Arménii, než jim v tom generalissimo Stalin udělal bordel) – to byl další silný kulturní zážitek. Ráno ještě návštěva tržiště, doplnění zásob a pak už hurá za sněhem. Po cestě jsme se těšili na oběd v místní restauraci PEGAS, ale zklamali – v zimě nefungují!
Když jsme se další den blížili k Tabatskuri, viděli jsme, že mniši měli pravdu – přestože vzdušnou čarou to bylo nějakých 20 km, sněhu přibývalo a posledních tak 10 km jsme už jeli jen po sněhu, občas i mezi metrovými mantinely. Hned po příjezdu jsme vyrazili vyzkoušet podmínky na jezeru – foukalo docela svižně, tak kolem 8m, Honza vytáhnul Revo 10, já Revo 6. První pojezdy na jezeře byly absolutně mystické – souvislý udusaný prašan, slunce a kulisy sopek okolo, na jeden šláček na druhý břeh jezera kolem 3-4 km v naprosté pohodě za nějakých 5 minut – to bohužel žádná fotka nedokáže ukázat, to se musí zažít!
Potom jsme vyrazili nahoru údolím říčky Ktsia, kudy jsme před dvěma lety táhli do vesnice boby s veškerým vybavením. Minuli jsme nám už známý polorozpadlý kostel Tsiteli Sakdari (jeden z mnoha v okolí, patřících k nejstarším křesťanským stavbám). V údolí mezi kopci ale vítr zeslábnul, měl jsem malého kita moc mi to nejelo, tak jsem se vrátil zpět na jezero. Honza pak pokračoval na hřeben nad jezero ve výšce 2.500 m, odkud sjel dolů do vesnice.
Druhý den opět skvělé počasí – slunce, vítr, prašan a my s kity na jezeře, úplná paráda. Jenže pak začal mít Honza roupy a že zkusíme nastoupat výš k jedné z mnoha místních sopek. Místo je to hodně zvlněné, sníh hodně sfoukaný a stoupat s větrem na bočáka třeba jen v 5 metrů širokém vysněženém pruhu bylo pro mě s 6 metrovým kitem boj o každý metr. Honza to měl většinou s Revem 10 na pohodu.
Jenže čím jsme byli výš, tím víc větru přibývalo a nakonec jsem byl moc rád, že nemám nic většího, to když vítr zesílil na nějakých 15m. Nakonec jsme to otočili v sedle sopky Sansari (majestátní „kopec“ s vrcholem 3.284 m) ve výšce kolem 2500 m, kde si Honza musel sletět aspoň kousek sopky. I cesta zpátky k jezeru byl boj – mezi sfoukanými kamenitými hřebeny jsem si musel při silném, většinou bočním nebo zadním větru hledat alespoň trochu souvislé zasněžené pruhy.
Nakonec jsme se sešli dole na jezeře. Já na pokraji sil jsem si dal „za odměnu“ pár relaxačních šláčků (3 kiláčky tam a zpět) po jezeře, ale Honza usoudil, že toho ještě nemá dost a vyrazil na druhé kolo. Nakonec dojel až na hřeben nad střediskem Bakurjani, který jsme před dvěma lety překonávali „natěžko“ s plně naloženýma bobama a po cestě do Tabatskuri jsme museli přespat na sněhu. Já si pak dal jako relax ještě fotografickou procházku po vesnici.
Druhý den opět slunce a prašan, po ránu foukalo trochu méně, něco kolem 6 m. Postupně jsem přezbrojil z Reva 10 na 14 a Honza vytáhnul Revo 18. Revo 14 na rovné ploše jezera tahalo do vzduchu úplně zadarmo, obrovský hangtime, ve vzduchu byla hromada času na cokoliv. A Honza aby nevyšel ze cviku instruktora, vzal na jezero na kita syna našeho ubytovatele a současně učitele v místní škole. A protože byl chlapec velmi šikovný, během chvilky to zkusil i s lyžemi (starší skialpové vybavení, které jsme mu přivezli jako „humanitární pomoc“). I s lyžemi mu to šlo velmi dobře, možná to jednou bude místní kitový instruktor…
Pak si Honza vyhlédnul kopec, ke kterému musíme dojet a který si musí sletět. To ještě stihnul, než ke mně dorazila místní hlídka milice na sněžném skútru – zde nazývaném podle ruského vzoru Buran (pro později narozené – ruský sněžný skútr, který smrděl, šíleně řval a skoro nejel). A že prý to je zakázaná oblast (až pak jsme zjistili, že tam je nějaké hlídané zařízení pro ropovod). Já jsem si den před tím vyndal pas z bundy, že ho tady přece nepotřebuju. Honza ho naštěstí měl a já si aspoň vzpomněl, že mám v mobilu nafocenou občanku. Takže nás nezatkli, ale ještě se nakonec omluvili, že obtěžují. A mohli jsme pokračovat. Ve zvlněné krajině vítr chvíli zesílil, pak zase slábnul, museli jsme se učit číst terén „za pochodu“ a podle toho hledat tu správnou cestu. Samozřejmě se to ne vždy dařilo. V jednu chvíli bylo skoro bezvětří, snad třikrát jsem namotal liny a že kita sbalím, ale pak se nakonec trochu rozfoukalo a oba jsme se dostali zpátky k jezeru, aniž bychom museli nandávat pásy. Ty jsme vlastně po celou dobu vůbec nepotřebovali, vždycky jsme se vrátili na větrný pohon.
Čtvrtek byl náš poslední kitovací den, protože se blížilo velké sněžení a s tím i riziko, že u jezera uvíznem a nebude možné odjet na zpáteční letadlo. Tentokrát jsme vyrazili od jezera po větru, na jih. Foukalo tak akorát na Revo 10 (Honza) a Revo 6 (já). Vezli jsme se příjemně zvlněnou krajinou kolem jezera a vítr postupně sílil. I s Revem 10 to hodně nosilo, což dokazují Honzovi polety se sopkou v pozadí. Jak vítr zesiloval, přezbrojili jsme na Chimery 5 a 8. Pak jsme sjeli do rozlehlé kotliny, slibující skvělé pojezdy. Jenže větru se tady postavila do cesty jedna z asi z mnoha bezejmenných sopek (výška tak 2500m) a já byl rád, že jsem se z „dolíku“ vůbec vyhrabal. Odpoledne to vůbec zesláblo, takže jsme šli zpět na Reva 6 a 10. A volba to byla výtečná! Stoupačka nějakých 5 km byla už jen velkou radostí, šlo to úplně samo. Ne závěr jsem si dal rozlučkový „šláček“ na druhý břeh jezera, nějaké 3 km v naprosté pohodě, při zpáteční cestě nebyl problém nastoupat klidně jeden kilometr…
A pak jsme to odpoledne všechno zase zabalili a vyrazili na cestu k letišti. Přímá cesta přes hřeben do Bakurjani je přes zimu neprůjezdná, takže to musíme objíždět velkým obloukem přes jih, kousek od tureckých hranic. Po cestě ještě jeden nocleh v městě Akhaltsikhe s obrovským hradem Rabath, který Stalin zabral Turkům. A opět – ubytování v podhradí v hotýlku za necelých 300 korun se snídaní, k večeři gruzínské speciality v restauraci na hradě.
Ráno pokračujeme do Kutaisi, jednoho z nejstarších nepřetržitě osídlených měst na světě vůbec. Vzhedem k historii města by se tady dal strávit plně nabitý týden, my měli času mnohem méně. Využili jsme ho koupelí v nedalekém termálním pramenu a následně návštěvou u místního vinaře. Vyhlášená gruzínská pohostinnost byla pro mě dost náročná – protože Honza nepije, musel jsem všechny vzorky ochutnávat dvakrát, a že nás / mě nešetřili. Nakonec jsme si kromě vína odvezli i skvělý domácí Gruziňak, fakt lahůdka za pár korun – tedy vlastně lari …
Opět náhodně (Mr. Googl) vybrané pohodové ubytování se snídaní, k večeři výtečné khinkali (vyhlášená Gruzínská specialita) v jedné z místních restaurací, kde nám navíc na stole přistály sklenky vína jako pozornost od Gruzínců od vedlejšího stolu. A pak už poslední noc v Kutaisi a brzy ráno na letiště a domů …
Co na závěr? Rozhodně je to místo, kam bychom se chtěli vracet a umožnit jeho využití pro všechny nadšence kitingu a snowkitingu zvláště. Nebude to úplně jednoduché, je tu stále spousta neznámého – je potřeba prověřit počasí, zkusit zajistit lepší zázemí (to naše bylo pro našince hodně „podstandardní“), dostupnost místa (a také možnost odjezdu) i v případě velkého sněžení atd. Ověřili jsme si ale, že okolí jezera Tabatskuri je úžasným místem pro snowkiting. Můžete tu strávit týden na jezeře a blízkém okolí, kde je snowkiitng hračka i pro začínající kitery a ve fantastických kulisách místní přírody to neomrzí. Nebo můžete vyrážet na extrémně náročné výpravy po okolí na hřebeny ve výšce kolem 2.500 metrů. Každopádně je to místo, které vás totálně polapí – přírodou, historií, podmínkami pro snowkiting i lidmi, kteří zde žijí a jsou po generace naučeni přežívat v extrémních zimních podmínkách bez pomoci zvenčí.
Naše průzkumná kitová výprava navíc dokonale prověřila výbavu – měli jsme s sebou Chimery od 3 m2 výše a Reva všech velikostí a všechny kity jsme nakonec použili a všechny se dokonale osvědčily. I v takto extrémních podmínkách byly kity naprosto stabilní a bez přidané přistávací liny bychom asi měli na vrcholech velké problémy. A navíc by bez toho vůbec nevznikla velká část fotek …
Intenzivně pracujeme na tom, abychom vám tu na příští zimu mohli nabídnout snowkiting trip snů. Tak za rok nashledanou v jižní Gruzii – Mekce snowkitingu!